Pozastavím se na slově 'trochu'. Vím jak to bylo myšleno. Myslím, že přece jsem se do něj na okamžik dokázala 'vžít'. Přívěšek uchopím do rukou a prohlížím si pozorně celý nápis znovu. Jak oddaní mohou být fanoušci. Pousměji se nad tím. "Je překrásný." S úsměvem mu ho podám.
Nevím co bych mu k tomu měla říci. On, nikdo jiný, mi právě, zrovna mě, poodhalil kousek ze sebe samého. Slyším, jak se ti dva čvachtají v bazéně. Jak člověk, jako já, obyčejný člověk, může mít takové štěstí? Nevím.
Také by mě trápilo, kdybych dostala něco takového. Nevěděla bych, co mám dělat. Ten člověk by o mě věděl vše a já ani to, jak se jmenuje. Povzdechnu si. Jak solidní dokáže život být? Jak nespravedlivý, jak sobecký?
Pohlédnu na něj. "Promiň, došly mi slova." Odtrhnu od toho inteligentního chlapce oči.
